Jak se nenechat nachytat /neprošlo jazykovou úpravou/

Občas, když vyslechnu nějaký veselý nebo zajímavý příběh, tak se pokusím jej převyprávět tak, aby nikomu neuškodil, ale naopak pobavil. Takto je to i s tímto příběhem Jáji a Páji.

Za časů dávných, kdy se Husák líbal s Brežněvem žili, byli dva kluci, Jája a Pája.

Pája a Jája byli studenti a kamarádi. Z domovů se odstěhovali na studentskou kolej a domácí lásky prostě zůstaly doma a nějak vymizely z paměti.

Kluci měli společné zájmy a dělali všechno proto, aby se jim je podařilo naplnit. Jako u velké většiny studentů bylo hlavním zájmem kromě studia také „studium „umění bavit se. To se může zdát na první pohled jednoduché, avšak opak je pravdou. Nelze totiž donekonečna opakovat tentýž druh zábavy – třeba diskotéky. Je potřeba vymýšlet stále něco nového a nejlépe v párech.

Protože to byli studenti techniky, mnoho studujících kolegyň k mání nebylo, a proto bylo nutné se poohlédnout někde jinde. Nebylo to zase tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. I když nebyli zrovna žádní ošklivkové, ale docela dobří atleti, ne a ne na nějakou dívku snů narazit. Vysnili si totiž dámy jako ze žurnálu a takové, jak jistě laskavý čtenář ví, jsou jenom v těch žurnálech.

Někdy se však stane, že dívka jako ze žurnálu sestoupí na zem z nebeských výšin a potom se i nemožné stává skutečností.

Jednou jeli Pája a Jája nákupů v sousedním městě autobusem. Když nastoupili a usadili se, spatřili na zadním šestimístném sedadle zářící blonďatou kštici, která patřila krásné dívčině. Koukli na sebe a bylo jim jasné, že tohle je přesně ono. Hypnotizovali dívku zrakem, aby byť jen zlehýnka pohlédla na jednoho z nich. Pájovi se zdálo, že kouká na něj a Jájovi se to zdálo přesně opačně. Nezbylo nic jiného než spor rozřešit. Volba to nebyla jednoduchá a oba měli spoustu argumentů, že by to měl být právě a jenom on. Nakonec si střihli. Vyhrál Pája.

Dívka s nimi však nejela do jejich města, ale vystoupila o několik zastávek dříve. To sice způsobilo jakýsi problém, ale pro Páju ne problém neřešitelný.  Bylo jasné, že bude muset za dívkou vyjet, tak, aby tam byl dříve než autobus, který přijela. Nevěděl sice, zda nejela pouze z odpolední směny, nebo jenom z nákupu, ale rozhodl se zkoušet to každý následující den. Nedlouho před tím si koupil ojetou motorku za peníze, které vydělal na brigádách. Druhý den vyrazil. Dojel na zastávku ještě před příjezdem autobusu. Když autobus dorazil s velkým očekáváním pozoroval cestující vystupující v autobusu. Mnoho jich nebylo nakonec vystoupila i ona krásná dívka. Pája měl srdce až v krku. Přistoupil k ní a řekl: „Dobrý den, promiňte mi moji neomalenost – jste to vy, ta dívka, se kterou jsme včera v autobuse po sobě pokukovali?“ Slečna byla poměrně překvapená, ale moc to na sobě znát nenechala a odpověděla:“ Koukala jsem na vás oba, protože váš rozhovor bavil půl autobusu. Takže jsem ta dívka.“

              „Jmenuji se Pája. Nevadilo by Vám, kdybych Vás doprovodil domů?“, pravil Pája.

„Já jsem Lída a nevadilo by mi to.“

Naštěstí bydlela daleko, a tak měl Pája čas na ní zapůsobit. Cestou se docela dobře bavili, a tak se Pája pře dveřmi domů jejích rodičů nezapomněl zeptat, zda by se mohli znovu sejít a dívka souhlasila.

Scházeli se tedy a si půl roku. Pája jezdil za ní a Lída za Pájou. Chodili do kina, na plovárnu, na zábavy, padla sem tam nějaká pusa, ale Lída nic víc Pájovi nepovolila. Páju to na jednu stranu moc mrzelo, ale na druhé straně byl fakt, že Lída byla fajn holka, která nezkazila žádnou zábavu. Navíc to byla holka chytrá, ač barva jejích vlasů o tom nevypovídala. Pája se s tím prozatím spokojil, protože věděl, že trpělivost růže přináší.

Jednou v pátek, kdy spolu byli v kině řekla Lída Pájovi: „Rodiče budou přes víkend u tátova bratra, tak přijď v sobotu ve dvě odpoledne k nám.“

Trpělivost přinesla růže, hodnotil Pája v duchu. Nevěděl sice, kam až se dostane, jisté ale bylo, že to bude poněkud dál, než se mu dařilo doposud.

V sobotu Pája přesně ve dvě hodiny zvonil u domu Lídiných rodičů. Otevřít přišla Lída v domácím úboru, takže nic nenasvědčovalo tomu, že by jejich láska dostala poněkud jiný rozměr. Pája byl poněkud zklamán, ale co řekl si, vždyť se svět nezboří. Poslouchali muziku, povídali si hráli šachy. V podvečer skákli do obchodu pro něco k jídlu a Pája se začal loučit s představou milostné noci.

PO večeři Lída přinesla lahev vína, sklenky a něco dobrého k zakousnutí. Nalili si víno, hráli karty a Pája navrhl, že budou hrát fanty. Moc nadějí si nedělal, ale Lída, k jeho překvapení, souhlasila.  Postupně a odkládali své svršky až se ocitli v rouše Adamově. Naklonili se k sobě a…………………

Úžasná noc, skvělé milování, co ví si přát. Stálo za to počkat si, říkal si v duchu Pája.

Scházeli se takhle dále. Navštívil i její rodiče, ač jej táta varoval, že nemá chodit do rodiny, ale chtěl, aby Lídiny rodiče věděli, s kým jejich dcera tráví svůj čas.

Lída, ač věděla že Pája nehodlá ženit ani mít děti až do skončení studia, začala pozvolna povídat něco o společném životě, nad čímž Pája doposud nijak neuvažoval. Byl přece student a na nějaký společný život se ženou neměl ani pomyšlení. Byl z toho dost rozčarován a nemohl uvěřit tomu, že tak skvělou holku, která si ráda užívala všeho, co jí život nabízel, můžou napadnout takové věci.  Řekl jí, že na takový vztah není připraven a že by dříve raději dostudoval a získal nějaké dobré zaměstnání, vydělal peníze a potom by teprve byl čas na nějaký trvalý vztah. Jistě dříve by spolu mohli začít žít, ale rozhodně ne dříve, než dostuduje.

Jeho sdělení však nemělo valného významu, Lída o tom stále hovořila a Pájovi došlo, že i když hrozně nerad, bude se muset s Lídou rozejít. Nějaký čas počkal a snažil se Lídu přesvědčit, nicméně jako by hrách na stěnu házel.

Byl férový a na rovinu jí to řekl. Byla překvapená, protože s rozchodem asi nepočítala. Naštvala se a bez dalších slov odešla.

Páju to překvapilo. Pomyslel si, že asi ta láska nebyla až tak vzájemná, ale že Lída, resp. její rodiče sledovali poněkud jiný cíl, což se později ukázalo jako pravda.

Pája se tím docela trápil, ale měl naštěstí docela kliku v tom, že Jája se také rozešel se svou dívkou, a tak studentská jízda mohla pokračovat dále. Studentské lásky nemají většinou dlouhého trvání.

Jednoho dne Páju volala vrátnice. Pája žádnou návštěvu nečekal. Ptal se vrátného: „kdo to je, nikoho nečekám.“

„Nějaká slečna“, děl vrátný.

„Jak se jmenuje?“

„Ludmila“

V Pájově hlavě se rozsvítila žárovka. To není samo sebou, říkal si. Třeba si všechno nechala projít hlavou. Sešel po schodech dolů a ve vestibulu koleje stála opravdu Lída. Než ji však stačil pozdravit najednou se do dveří nahrnulo její rodiče snad s celým příbuzenstvem.

Prý jak to, že se s ní Pája rozešel, jak teď jejich rodina vypadá, co řeknou příbuzní, jaký že je to čestný člověk…………………

Pája jim odpověděl, že snad by si to měli vyříkat s Lídou sami, ale nebylo mu dopřáno sluchu, a protože se výhrůžky stupňovaly rozhodl se odejít. Rodina se rozběhla za ním. Už se viděl jak končí na zemi zmlácen Lídinými příbuznými a v tu chvíli děkoval Bohu, že otec sportovec jej měl ke sportování. Bez razantního vrátného by však asi neměl ani tak šanci.

Vrátný, bývalý voják, hlasem, za který by se nemusel stydět ani tlampač na fotbalovém stadionu, zastavil rozvášněný dav a vyprovodil jej před kolej.

Poté co vyprovodil dav z koleje se obrátil na Páju:“ Ta tvoje bývalá se jmenuje Ludmila?“

              „Ano“, odpověděl Pája

              „Tak mi záchranu života jednu mělnickou přines“, děl s trochou jízlivosti v hlase vrátný.

Pája mu to docela rád slíbil.

Jestli si snad Pája myslel, že to je konec pekelně se mýlil.

Druhý den ráno, když procházel vestibulem, jej vrátný informoval, že na něj pře kolejí čeká celé příbuzenstvo a že je z vestibulu vyhodil.

Co teď, blesklo Pájovi hlavou.

Vrátný mu poradil, aby šel přes kotelnu, a tak se Pája nakonec dostal i na přednášky.

Celých čtrnáct dní musel Pája vymýšlet kudy se dostat z koleje, aby nenarazil na rodinu a příbuzné Lídy. Když už si myslel, že je pronásledování konec, zavolal si jej rektor.

Neučil se nijak špatně zápočty i zkoušky dělal v termínech, na přednášky chodil – sice jenom proto, aby se za prvé nemusel tolik učit protože přece jenom v hlavě vždy něco zůstalo a také proto, aby mu při zápočtech a zkouškách nebyl profesorem vyčítán nezájem o jeho předmět.

V určený čas se dostavil k rektorovi.

              „Tak co nám to sem chodí za procesí?“ Děl rektor.

Pája mu svoji situaci vysvětlil a mu, jak to vše probíhalo i to, jak musí z koleje odcházet všemi jinými cestami než tou správnou.

Pája viděl, že rektora jeho vyprávění pobavilo, protože krátce po tom, co Pája začal líčit svoje úniky před rodinou Lídy, sklopil hlavu nechtěl, aby Pája viděl, že se docela dobře baví.

Když Pája skončil, tak se jej zeptal, zda je Ludmila těhotná. Když Pája odpověděl, že ne a že to je jenom proto, že si jej rodiče vyhlédli za vhodného kandidáta na manželství, poděkoval mu za vysvětlení a nechal Páju odejít.

Ještě týden chodil Pája na přednášky doslova cestou necestou, protože vrátní mu vždy hlásili, že na něj čekají. Po týdnu – skvělá zpráva. Před kolejí nečekal již nikdo. Pája si opravdu docela oddechl. Příbuzní postupně objevovali jeho únikové cesty, a tak nezbývalo než vymýšlet stále nové, měnit časy úniků, a to všechno spolu se strachem o své tělo a duši způsobovalo docela slušný stres.

Později se dozvěděl, že rektor napsal rodině poměrně ostrý dopis, ve které jim vysvětlil, že pokud by i nadále něco podobného podnikali, musel by použít jiných vhodných prostředků, aby takovému jednání zabránil.

Pája i Jája docela úspěšně dostudovali.