Pavle, prostě moc zdravím, prostě se nedivím, že pěstuješ zeleninku, tohle muselo někde začít... z obav o holé přežití

Ahoj Radko, jo přesně si to trefila na to .., no ... . začal jsem pěstovat zeleninu i na chatě. Asi fakt nějaký pud toho ... no ...

Pavle, tak to je téměř horror, ale s překvapivě dvojitým, dobrým koncemBezva čtení!

No někdy se to ak vyvrbí.

. . .Celá příhoda ale měla ještě další pokračování. Někdo mě "naprášil" a můj "hrdinský" skutek se donesl až na Velitelsví žel.vojska v Praze. Zanedlouho přijel z Prahy nějaký soudruh plukovník a já jsem se k němu musel dostavit na tzv. "praporní hlášení" . Tak tato scéna mi navždy utkvěla v paměti, protože byla jako vystřižená ze Švejka. Po vstupu do kanceláře jsem se snažil předpisově zahlásit , ale on jen mávl rukou a naznačil mi abych se posadil. po chvíli mlčení mi řekl : "S. vojíne, vy prý jste vzal lokomotivu a jel s ní přes sto km. domů, představte si, že by si takový tankista vzal tank a jel s ním domů, co mi na to řeknete ? " Raději jsem mu neřekl nic, jen jsem si pomyslel , že by to byl možná jeho sen zajet si s tankem domů. Potom se mě dotázal : " A kdo vám to vůbec dovolil něco takového?" Olomoucký velitel se kterým jsem o tom hovořil seděl za ním ,dal si ukazováček přes ústa a naznačil mi abych byl potichu . Vymluvil jsem se, že to vše bylo ve spěchu a on se mi nepředstavil. S plukovník rozhodl takto : " Pokud odborníci v lok. depu Olomouc zjistí že by lokomotiva vydržela stát 14 dní v mrazu zaplatím její cestu tam a zpět (200km) a to 197korun 60 haléřů a nadsloužím 12dní (na cestu) na které jsem prý neměl nárok. A jak to dopadlo? Odborníci se jim vysmáli a nic jsem nenadsluhoval . Tak to byla příhoda která se stala mě. Kdo si v historii naší armády dovolil zajet si s vojenskou lokomotivou na dovolenou domů ? !

Omlouvám se za pravopis, bylo to psáno ve velkém spěchu

Zdarec, dost dobrý příběh fakt dost dobré.

. . . .Když přišly blíž , zjistil jsem ,že jsou to důstojníci z místní posádky. Na rukávech měli červené pásky, jeden z nich mi řekl "Soudruhu vojíne ,vaši vojenskou a vycházkovou knížku" . Na to jsem mu odpověděl "Vojenskou Vám dám ale vycházkovou ne protože tu mi ukradli", místo toho jsem mu podal potvrzení na kterém stálo " Potvrzuje se že vojín NN. při přesunu jednotky ztratil vycházkovou knížku ,tento dokument ji nahrazuje" . Na zadní straně jsem měl napsané "Volno k opuštění posádky" 12 dní na cestu a dva dny doma. Důstojník když to spatřil vytřeštil oči a praví mi "Kristepane a kde vy sloužíte v Číně, že vám dali dvanáct dní na cestu?" Na to jsem miu odpověděl :" Ne na Slovensku v Topolčianech" . Ten druhý mě obešel a nechápavě kroutil hlavou, tehdy už totiž byly zavedené tesilové stejnokroje, ale žel vojsko nástupce PTP mělo jako oděv stále ještě tzv. kopřiváky, navíc jsme ani nevyfasovali kabáty, takže jsem "klepal kosu" jen v saku a lodičce. Když ukončil mou prohlídku zeptal se mně : "A vy jste utekl z první světové války ?" Na to jsem mu nedokázal odpovědět nic ,nechtěl jsem je dále provokovat. Jeden z nich našel ale řešení a řekl : " My si Vás zajistíme, ráno zjistíme co jste zač a uvidíme" Na to jsem mu odpověděl : " Zajistit mě můžete ale ráno mě musíte pustit" . "A proč ?" otázal se jeden z nich , "protože mám na nádraží lokomotivu a musím ji nastartovat aby mi nezamrzla" řekl jsem mu . Okamžitě mě odvedli do místní posádky a volali na místní nádraží. Výpravčí jim na dotaz odpověděl "Ano vojenská lokomotiva se tu nachází,jejim strojvedoucím je vojín NN" . Po chvíli mě propustili a já se odebral za svým kamarádem do restaurace, na vojína "uprchlého z první světové" ale zcela jistě dlouho vzpomínali. Užíval jsem si vánoce a po nich jsem se vydal na zpáteční cestu .za pár týdnů jsme splnili úkol a já se i se svým strojem vrátil do své posádky kasáren 9 května v Olomouci. . . .

Na vojnu jsem nastoupil v 1 října 1969, den předtím jsem v Bratislavě složil zkoušky jako strojvedoucí. po měsíčním přijímači v Bohumíně jsem byl 1 listopadu odvelen do Topolčian kde na mě čekala lokomotiva a práce na generální obnově železniční trati Topolčiany-Bánovce n/Bebravou. Práce i za kruté zimy probíhala plánovaným tempem a tak koncem listopadu se celý útvar až na mě a pár mých kolegů vrátil do své domovské posádky v Olomouci. My čtyři, co jsme tam zůstali jsme měli na obnoveném 20km dlouhém úseku tratě dosypat ještě 100 vagonů štěrku. Práce se ale asi po čtyřiceti vysypaných vagonech zastavila. Blížily se totiž vánoce a kamenolom který nám nakládal vagony štěrkem přes vánoce přerušil svou činnost . Volal jsem tedy na velitelství do Olomouce co máme přes ván. svátky dělat ? Velitel mi odpověděl :" Jeďte na vánoce domů, nikdo vás tam živit nebude" . Na to jsem mu odpověděl že moje lokomotiva nevydrží stát na nádraží v Topolčianech v tuhých mrazech 14 dní. Na to mi odpověděl : "Ty si s ní dělej co chceš, ale po vánocích ta mašina bude jezdit" . Jen ze srandy jsem mu řekl ,že si ji tedy na vánoce odvezu domů na Moravu, on mi jen odpověděl :" svoje jsem ti řekl" a položil telefon . Rozloučil jsem se tedy se svými kolegy Slováky kteří jeli domů opačným směrem a s výpravčím jsem se dohodl na tom že jedu přes Trenčín na Moravu do 100km,vzdáleného domova. Vyjel jsem z Topolčian po šesté hodině večer a domů i s lokomotivou jsem přijel okolo 20 hod. Lokomotivu jsem po kratším dohadování s výpravčím a náčelníkem odstavil na vedlejší kolej a okolo půl deváté už jsem si užíval tepla domova. Po dvou dnech, na Štěpána jsem se přes den domluvil se svým spolužákem že večer posedíme v naší oblíbené restauraci "Záložna" . Večer za velké chumelenice ,se zdviženým límce s lodičkou naraženou až na uši jsem šel na zmíněné střetnutí. V půli cesty se proti mně vynořily z chumelenice dvě postavy . . .

Pavle, pěkná vzpomínka