Jak mě strýc Bedřich odnaučil chodit do hospody

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Na začátku bych rád podotkl, že popis této příhody neprošel jazykovou úpravou a protože jsem, nebyl tím nejlepším žákem, nebyla ani gramatika mojí nejsilnější stránkou. Přes to však věřím, že i přes gramatické chyby, které jistě najdete, oceníte spíše zajímavou příhodu, než gramatické slabiny.

Rozhodně nemohu říci, že bych byl častým návštěvníkem hostinců a jiných podniků podobného druhu. Mohl bych dokonce říci, že hostince čtvrté cenové skupiny přímo nenávidím a pro jejich návštěvníky mám jinak pouze slova pohrdání. Moje zásady však jednou ročně berou za své. To když k nám před Vánocemi na návštěvu přijíždí strýc Bedřich. Kromě něho přijíždí spolu s ním i několik kufrů s "Darů z Moravy". Strýc Bedřich je vinařem a uzenářem a jeho několik kufrů nám dokáže velmi zpříjemnit vánoční svátky, a když se zrovna nepřejídáme, mnohdy vydrží až do Velikonoc a potom už to není do další návštěvy strýce Bedřicha až tak daleko. Co nás však děsí je pomyšlení, že by se strýci Bedřichovi mohlo přihodit něco zlého. Členové naší rodiny jsou totiž velmi neprakticky založeni a tak se domácí příprava stravy stala pro všechny noční můrou a po několika marných pokusech, kde se nám díky nepochopení Papinova patentu podařilo zlikvidovat téměř celou kuchyni a sousedovi obnovit syndrom z Perského zálivu, jsme se rozhodli zlikvidovat i zbylou část kuchyně a svěřit se do péče závodního stravování. Naštěstí stejné pochopení pro nás, jako má strýc Bedřich má i paní Horáková z naší závodní jídelny, která nám vždy schová na večeři něco od oběda. Není se proto co divit, že se na strýce Bedřicha vždy velmi těšíme. Strýc Bedřich má kromě báječných vlastností snad pouze jednu zálibu, kterou rozhodně nelze považovat za příliš kladnou. Jsou jí pražské hospody. Na tom by nebylo nic až tak divného, ale strýcovým koníčkem jsou hospody čtvrté a nižší cenové skupiny. Přes to se každoročně na dva týdny, kdy u nás pobývá strýc Bedřich, stávám hospodským povalečem toho nejhoršího zrna. V tomto stavu jsem jednou dokonce požádal parlament, aby bylo prase uznáno stejně cennou jednotkou s člověkem. Nedostalo se mi sice odpovědi, pouze mi bylo divné, že jsem najednou dostal předvolání k obvodnímu lékaři, aby přezkoumal můj zdravotní stav. Mnoho let probíhaly návštěvy strýce Bedřicha vcelku standardním způsobem, což znamenalo absolvovat pouť od jedné hospody ke druhé a vracet se domů až k ránu, většinou taxíkem. Orientační schopnosti mají tu nepěknou vlastnost, že se vlivem alkoholu stávají vlastnostmi desorientačními. Pamatuji si z této doby pouze na jednu příhodu. Vraceli jsme se s Bedřichem z nám neznámých končin a neustále do někoho, či něčeho vráželi. Strýc Bedřich byl velmi rozezlen nad tím, co lidi nutí k tomu, aby ve čtyři hodiny ráno chodili v jakémsi průvodu, jistě organizovaném náboženskými fanatiky. Slušný člověk, jak konstatoval, buď v noci spí nebo jako my, nachází se v hostinci. Navrhl po té, že se posadíme a počkáme, až ten průvod přejde. Zmoženi hospodskou tůrou jsme oba záhy usnuli. Po probuzení nás čekalo překvapení. Nacházeli jsme se v pražské Stromovce. To však byla za ta léta pouze výjimečná příhoda. Až jednou! Vydali jsme se na Žižkov, který byl podniky čtvrté cenové skupiny posetý a v dobré náladě vpadli do první krčmy na kterou jsme narazili. V hospodě bylo velmi šero, ale volný stůl se nacházel přímo naproti nám a tak jsme nabídky volného místa neváhali využít a netrpělivě jsme očekávali příchod hostinského. Přišel chlap, kterého jsme jen těžko rozeznali a jenom bělmo očí naznačovalo, že stojí u našeho stolu. Objednali jsme si pivo a strýc neopomenul přiobjednat každému kořalku. Bedřich, který Roma viděl pouze ve filmu Cikáni jdou do nebe, se se zvědavostí sobě vlastní, rozhlížel nadšeně kolem sebe. „Tolik cikánů jsem v životě neviděl!“ konstatoval nadšeně strýc a se stejným nadšením komentoval jejich zajímavou řeč, které sice za mák nerozuměl, ale melodičnost této řeči mu připomínala mládí, které strávil u indiánu v Zambezi. I ze strany romského osazenstva byla znát zvědavost, ale co se mě týče, moc velkou radost jsem z toho neměl. Snažil jsem se sice strýci naznačit, že by bylo na místě odejít. Strýc, jako by mě neslyšel. V očích se mu objevily veselé plamínky, což nevěstilo nic dobrého. Další dávka alkoholu, která kvapem zmizela ve strýcově organismu, dávala tušit, že dnešní večer, bude ve srovnání s těmi doposud nejhoršími, ten ještě horší. A tak se také stalo! Z ničeho nic strýc povstal, vyskočil na stůl a z plna hrdla vykřikl:“Bílý otec zdraví své rudé bratry!“ Byla to na dlouhou dobu poslední slova, která jsem od něho slyšel. Sál oněměl! Začal jsem zprvu nabývat dojmu, že snad radostí, ale na to, co se dělo potom, mám jenom útržkovité vzpomínky. Jedno však vím určitě a to že osazenstvo sálu mělo pramalé pochopení pro strýcův pozdrav. Ač jsem na vzniklé situaci měl pramalou zásluhu, ujali se mě štamgasti jako prvního a dopřáli mi té cti, že mne, také jako prvního, vyhodili z hospody. Problém spočíval pouze v tom, že mi opomenuli otevřít okno, ale pochopil jsem, že v tom kvapu na to nějak nezbyl čas. Strýc Bedřich na to byl poněkud hůře. Z toho, že neletěl hned za mnou jsem usoudil, že uvnitř probíhá jeho úprava do aerodynamického tvaru, asi proto, aby jeho let lépe pobavil. Osazenstvo usoudilo, že okno není zrovna tím pravým otvorem pro opuštění hospody a tak strýc opustil s jejich pomocí hostinec dveřmi. Dlužno dodat, že se rovněž nezdržovali s jejich otevíráním a že dubová konstrukce vyžadovala, aby pokus se strýcem ještě třikrát opakovali. Po této poslední eskapádě jsem se rozloučil definitivně se společností strýce Bedřicha, kterému, ani tento incident, neubral nic na chuti toulat se po pražských hospodách. Konečně všechno zlé je pro něco dobré. Celá naše rodina se přihlásila do kursů vaření, abychom si různé pochutiny dokázali vytvořit i bez strýce. Starší dcera nastoupila studium vysoké školy zemědělské a syn na hotelovou školu. Abych sám šel příkladem, opustil jsem Výzkumný ústav konstrukcí a stavebních hmot a přesunul své aktivity do Ústavu pro výkrm skotu.