Co normálně okem nevidíme nám představí mikroskop nebo makro objektiv, se kterým není jednoduché pracovat. Malá vzdálenost od objektu vytváří nutnost použití velkého clonového čísla a .......
s tím spojený problém spočívající v nutnosti stabilizovat fotoaparát. Clonové číslo, pokud fotograf chce dosáhnout prokreslení celého objektu musí začínat někde na minimálně č. 11, dobře 16 a použitelně na 22. Dobře se to píše, ale hůře dělá. Objekty venkovní se stále hýbají, absolutní bezvětří těžko najdete a hmyz či malí obratlovci mají tendenci tutéž.
Tedy dalším problémem je čas a ISO. Čas by měl být kratší než je ohnisková vzdálenost fotoaparátu. To se snadno řekne, ale hůře udělá, protože velké clonové číslo vyžaduje dlouhé časy. Zvýšíme tedy ISO, ale zase se nám objevuje zrno a tak to jde kolem dokola. Hledáme tedy kompromis a použijeme automat. Pokud je tento solidní naznačí vám, že snímek nebude zrovna z těch nejlepších.
Takže nakonec zkombinujete vše použijete stativ, nastavíte manuálně čas i clonu, protože k měření dopadajícího světla použijete expozimetr, zacloníte před větrem a kusem řídké látky změkčíte dopadající světlo a v podstatě jste hotoví a můžete zmáčknout spoušť
Fotograf se většinou plahočí po zemi a proto mají většinou dost špinavá kolena. Někteří používají za tímto účelem staré volejbalové chrániče. Ti více choulostiví mají ve výbavě chrániče kolen pro dlaždiče. A když to konečně všechno nainstalujete, začnou působit zákony Murphyho, jako, že dotěrné vose se zalíbí vaše ucho, vy se oženete a rozhodíte foťák na stativu a můžete vesela začít znova.
A tak dále a tak dále.
Odpad je enormní. Dnes je to ještě dobré, protože snímky jenom vymažete a nic vás to nestojí, no stojí, ale nějak to nevnímáme, prostě to smažeme a je to. Když byl ještě hlavním materiálem na focení film, tak to si jeden nemohl jen tak cvakat.
No, a teď to můžete zkusit. Já to vyzkoušel a tak se podívejte.
