Projdu lesem a zahradou a nacházím až na výjimky to samé. Nejsme v pralese, abychom objevovali na každém kroku nějakou orchidej, nové ho živočicha nebo něco úplně jiného. Vždy si říkám, tohle jsem už fotil stokrát a pak mi to nedá, vrátím se a vyfotím to znovu. Pak porovnám fotky z dřívějška a zjistím, že ani jedna není stejná.
A tak fotím dále stále to samé, akorát pokaždé jinak jako to kuře: Stokrát jinak, vždy chutné a málo kalorické.
Pak na stole přistál motýl. Myslel jsem, že jak se zvednu tak odletí, ale v klidi na mě počkal, nechal se vyfotit a pak teprve odletěl.
Na květině vedle další, ale nějaký opelichaný a poškozený, ale ne všechny věci musí být dokonalé, jako květ japonské třešně Sakury.