Jak jsem se málem stal zahradníkem.

Jako každé dítě jsem měl samozřejmě spoustu přání a přání, pokud mají materiální podstatu, mají tu vlastnost, že většinou stojí peníze. Tedy peníze těch, kdo dítě zplodili. Jak se z této situace dostat a zároveň potomkovi naznačit, že cesta k penězům není povětšině aktem darovacím, ale aktem pracovním nebývá příliš jednoduché. 

Protože i mě se zajídalo neustále „žebrat“ u rodičů o peníze požádal jsem otce, aby mi tedy nějakou práci zařídil. Jak to ale udělat, když člověku teprve krátce 15 let, ale protože bylo o prázdninách po skončení základní školy, tak to ani nebyl větší problém. Taťka, jako vždycky dokázal mé problémy poměrně rychle vyřešit.  

Táta byl vášnivý zahradník a výplody jeho práce zásobovaly nejen naší kuchyň, ale i kuchyně sousedů. Stále se mě snažil přemlouvat, abych mu s prací pomohl, ale jeho úsilí bylo marné. I přes to, že moji předci byli statkáři, nezdědil jsem z jejich genů téměř nic. Snad jenom obdiv ke kráse rostlin a zvířat. Kolik práce to dá, než ze semínka vzklíčí a vyroste rostlina, jsem neměl ani tušení. Vše se ale mělo změnit, když mi otec umožnil vydělat si své první opravdové peníze.    

Jeho kamarád pan Bleha, se kterým chodil hrát do hospody mariáš, měl zahradnictví, kde povětšinou byly pěstebním produktem květiny – zejména překrásné karafiáty a zelenina, která se prodávala na tržišti. Zahradnictví bylo nedaleko našeho domu a tak nebyl problém ani s dopravou a tak se dohodli, že u něj budu nějaký čas pracovat a vydělanými penězi alespoň z části uspokojit své stále větší potřeby.

Na svoji první pracovní směnu jsem se dostavil již s půlhodinovým předstihem, abych snad náhodou nezmeškal a neudělal si hned z počátku ostudu. Pan Bleha tam již dávno byl a zaléval. Když jsem se ho dost nejapně zeptal, proč zalévá, když ještě nesvítí slunce, odpověděl mi, že právě proto. Na můj udivený pohled zareagoval vysvětlením, kdyby zaléval v pravé poledne, tak by sluneční žár květiny spálil, protože na rostlinách utvoří kapičky, které působí jako lupa, která soustředí paprsky do jednoho místa a dochází tak k poškození rostlin. Kromě toho mi sdělil, že by se voda nestačila vsáknout a zbytečně by se vypařila. No fyzika a chemie v praxi současně.

Pan Bleha nechal zalévání a zavedl mě ke květinovému záhonu, kde mi začal vysvětlovat, kategorie jakosti jednotlivých druhů květin. Až doposud se práce jevila jako zábava. Začali jsme se sběrem květin, dostal jsem nůžky a začal stříhat. Po deseti minutách jsem necítil ruku a po půlhodině jsem již nedokázal rozlišovat jednotlivé kategorie. Po hodině jsem byl na pokraji sil. Před očima se mi objevil obraz radostně se usmívajícího rolníka, který visel v našem bytě v hale. Malíře jsem pochopil, výraz rolníka nikoliv.

„Běž plejt mahon!“ přikázal mi, vidouc že jsem u konce sil. Odcházeje mluvil něco o pracantech. Rozhodně jsem nemohl konstatovat, že mi svým rozhodnutím nějak práci ulehčil, ale mohl jsem na záhoně alespoň sedět.

Konečně přestávka. Vytáhl jsem termosku s čajem, chléb s máslem a turistickým salámem. Ještě než jsem stačil svačinu pozřít, hnal mě znovu do práce. Tentokrát se okopávala mrkev. Řeknu vám – děsná práce.  Stále více jsem nabýval dojmu, že by se má činnost dála spíše nazvat jako činnost destrukční. Když to pan Bleha uviděl, nechal mě poškozenou mrkev sebrat a protože pěstoval také králíky, našla se toho dne pro ně vhodná potrava. Myslím, že králíci byli jediní kdo byl toho dne s mojí prací spokojen. V poledne byla padla. Po šesti hodinách práce, jsem toho měl „plné kecky“ a sotva jsem došel domů. Po obědě se u mě zastavil kamarád, ale nedokázal mě vzbudit. Usínal jsem s hrůzou, že mě to samé čeká také další a další den.

Naštěstí mi však osud přihrál do cesty další brigádníky, lépe řečeno brigádnice. Čtyři holky, již studentky střední školy a jedna z nich sestra mého atletického kolegy, Jana. Díky ní jsem se rychle seznámil i s ostatními děvčaty. I když bylo práce hodně, byla u toho legrace a panu Blehovi šla z nás někdy hlava kolem. Když už měl našich blbostí dost, tak se uchyloval do své světničky v zahradním domku, kam za ním nikdo nesměl.

Po několika dnech zmizely všechny počáteční příznaky nechuti k práci a s děvčaty jsme zůstávali i po jejím skončení a hráli společenské hry – vlastně jen jednu „Na Fanty“.

Po týdnu nastoupila další brigádnice - sexbomba Vlasta. Říkalo se o ní, že je to profesionální společnice, která si vydělává prodejem svého těla, ale protože i za socialismu nebyla prostituce legální, musela mít i ona nějakou práci a tak vzala brigádu na čerstvém vzduchu, jak sama říkala, potřebovala se po probdělé noci někde provětrat. Všichni jsme se s ní rychle skamarádili i proto, že občas donesla něco dobrého k pití, americká cigára a holkám zbytky v republice nedostupných parfémů. Navíc její nadání pro vyprávění o různých sexuálních praktikách celého světa bylo skutečně mimořádné a my nezkušení jsme se zatajeným dechem poslouchali. Díky těmto bonusům nám práce velmi příjemně ubíhala.

Jednou děvčata odešla dříve, pan Bleha jel na podnik a já jsem zůstal s Vlastičkou sám. Přiťukli jsme si velmi dobrým vínem a začali si nezávazně povídat. A co myslíte, jak to dopadlo? Pan Bleha se vrátil dříve, než jsme čekali, zrovna když už jsem se měl zbavit svého panictví. V ruce třímal „plamenný meč“, který byl ve skutečnosti násadou do motyky a řval tak, že to bylo slyšet až na Pražský hrad. Výrazy, které při tom používal, by se nedaly publikovat ani po 22 hodině. S Vlastičkou jsme popadli své věci a vyrazili odtud nazí do blízkého pole, kde jsme se oblékli, dali si pusu na rozloučenou a vydali se každý svou cestou.

Naštěstí tato příhoda nic nezměnila na přátelství mého otce a pana Blehy a i nadále vedli těžké mariášové bitvy.

A tak jsem se nestal ani zahradníkem, čehož nelituji, ale ani mužem, čehož jsem litoval.

P. S.: Dlužno dodat, že jsem nelitoval dlouho a že Vlastička zanedlouho svoji úlohu, uvést mě mezi muže, splnila na výbornou.