Jak jsem se stal manažerem

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Občas si zajdu ho hospody a poslouchám příběhy a po svém se je snažím upravit, tentokrát letní příběh o tom, jak se jeden z hostů restaurace stal manažerem. Příběh jsem převyprávěl s humorem sobě vlastním, ale člověku, který jej vyprávěl, moc do smíchu nebylo. Je to pouze úvodní část celého příběhu, který však vydal na celou povídku o manažerovi. Osoby a místa jsem změnil a vyprávím tento příběh jako bych jej prožil já sám. Ten člověk, kterého jsem nikdy před tím neviděl, jej vyprávěl tak barvitě, že jsem se na jeho místě doslova viděl. A že jsem si k tomu něco přidal, jistě poznáte sami

Těsně po oslavě padesátých narozenin, doznal můj život zcela zásadního obratu. Ne opravdu nepřišla druhá míza, na kterou stále marně čekám dodnes, přišlo zcela něco jiného – „bída na kozáky“. Kolikrát já jsem toto na vojně slýchával. Z úst našeho velitele nadporučíka Vrány zněla obzvláště mile v době, kdy jsme jako mazáci vyšli načerno do hospůdky a jsouce přichyceni „lítačkou“ odpykávali jsme si svůj trest tím, že jsme pod dozorem statného strážného čistili sklepní prostory našich ubikací od nánosu lidských exkrementů, neboť záchody, snad ještě z doby Marie Terezie, trpěly častými poruchami. Změna je život, řekl jsem si a byvše, již po 31 let dobře zaměstnán, rozhodl jsem se pro zásadní změnu. Bohužel se příliš nevyvedla a já zažil něco, o čem jsem doposud jenom čítával, či slýchával. Stal jsem se nezaměstnaným. Ne, že by to nebylo příjemné! Po nějakém čase však začne červíček vrtat, až se jeden rozhodne, že by sobě mohl krátit čas také prací. Jenomže ouha! Ne, že by práce nebyla, ale najít jí, to již byla jiná. V situaci, kdy hrozilo, že mě jinak poměrně štědrý pracovní úřad přestane podporovat a já snad budu ruku v ruce s dalšími spoluobčany vyslán k úklidu města, zazněl mi jako andělský chór hlas mého letitého přítele, který mě zpravil o tom, že jakási společnost pořádá konkurs na manažery a že se jedná o půjčování peněz. Pokusil jsem se ještě přihlásit půl hodiny před konkursem. Mělo mi být divné, že mě do něj ještě zařadili, ale pravděpodobně, jak jsem později zjistil, se tak stalo z nedostatku vhodného "materiálu". Již první kontakt a několik vět se dvěma mladíky sedícími naproti mně naznačoval, že není všechno zlato, co se třpytí a jejich, až příliš upřímné, úsměvy mě měly varovat. Avšak z radosti nad tím, že mě po 46 nevyřadili z konkursu již v předkole, jsem varování příliš nedbal, což, jak se ukázalo, byla chyba téměř osudová. Vějička, na níž jsem měl usednout, byla až příliš lákavá a jejich slova naznačovala velmi slibnou budoucnost. Zaujalo mě také, že opravdu nechtěli, abych pro ně pracoval jako živnostník a pozvali mě na úvodní školení, za což nechtěli ani žádné peníze. Nadšen takovou spoustou kladů, jsem zapomenul být ve svých soudech opatrnější. I zakoupil jsem tedy nový oblek a vyrazil do hlavního města, kde firma měla, konečně jako spousta ostatních, své sídlo. Pěkný hotel, ústředí firmy prostě super, připravená snídaně. No, říkal jsem si, to by nemuselo být opravdu vůbec špatné. Bohužel zdání klamalo. Z omylu mě vyvedla školitelka, která se představila jako Evženie Kukačková, což by nebylo nic až tak divného, ale jejích několik úvodních vět mě přesvědčilo o tom, že Stvořitel se u některých svých děl opravdu docela sekl. Můj první pokus oživit její výklad, protože nad jejím přednesem by Komenský zaslzel, zlikvidovala s bravurou dozorkyně v koncentračním táboře a mě přešla chuť dále se pokoušet aplikovat didaktické zásady Jána Ámose. Snažil jsem se pozorně sledovat jí i její výklad s tím, že si takto vylepším svoji úvodní neomalenost. Když však zjistila, že z ní již téměř 3 hodiny vůbec nespouštím oči, oblažila mě úsměvem, po němž mi přejel mráz po zádech a krve by se ve mně nedořezal. Ke konci prvního dne jsem, ve snaze napravit co jsem zkazil, opět výrazně neuspěl, když na otázku co mě nejvíce zaujalo na filozofii firmy, jsem odpověděl, že mě nejvíce zaujalo to, že lze půjčit peníze naprostým chudákům a ještě na tom, z půjčené částky, vydělat na úrocích 64 % za jediný rok. To co následovalo, nemělo daleko k Hitchcockovským hororům. Jeho film Ptáci byl jenom slabým odvarem toho, co jsem prožil já sám. Znovu mi, hlasem síly mořské bouře, zopakovala, že zakladatel firmy, měl pře 100 lety na mysli pomoci i těm nejchudším, aby si mohli pořídit potřebné vybavení domácnosti, šaty pro děti a tak. Jak jsem však později zjistil, jejich novodobí následníci utratili spíše půjčené peníze za různé pochutiny, aby po jednom „královském“ večeru dřeli“ bídu“ až do další výplaty sociálních dávek. Druhý den jsem se opět osmělil. Měli jsme po skupinkách prezentovat, jak jsme se vyrovnali se zadaným úkolem, který spočíval v péči o zákazníka. To, pro mě nebylo neznámé téma a proto jsem se prezentace ujal s vědomím, že musím napravit neúspěch dne prvního. Do prezentace jsem se zabral tak, že jsem si ani neuvědomil, že hovořím již poměrně dlouho. Přerušil mě až hlas přednášející s tím, zda to nechci vzít za ní. Odpověděl jsem jí, že pokud si potřebuje někam odskočit, rád jí s výkladem vypomohu. To bylo asi naposledy, co jsme jí viděli. Po mém sdělení pouze neartikulovaně cosi zařvala, vyběhla z místnosti rychlostí, za kterou by se nemusel stydět vrcholový sprinter, aby se již nikdy nevrátila. Výklad dokončil její mužský kolega, jehož smysl pro humor bylo zrovna to, co zcela postrádal. Třetí den školení byl utrpením. Rezignovaně jsem poslouchal přednášejícího, abych se sem tam pokusil utrousit nějakou poznámku, která sice úspěšně rozesmávala posluchače, avšak vůbec nedokázala zavadit o mysl přednášejícího. Přes to, že poslední den byl pro mě peklem, velmi jsem se těšil na praktickou část vstupního školení. Byl jsem vyslán do Ostravy a kromě toho, že je to nádherné město se mého zácviku ujala Janička, krásná to dívka sice malého vzrůstu, ale velmi milá a příjemná. Ostravské osazenstvo, bylo snad, až právě kromě Janičky, celé zaražené. Nepředpokládal jsem bujarý smích na pracovišti, ale jediný zvuk, který se zde dal zaslechnout, bylo šustění propisovačky po papíře. Po té co jsem spatřil vrchního manažera, jsem se již nedivil. Hřmotný „ Drobeček“ jak ho přezdívali, byl opravdu manažerem k pohledání. Vpadl do místnosti a zahlaholil: „ Tak co bando, jak jste se vyspali!!“ Zvuk jeho hlasu ne vzdáleně připomínal motor rozjetého traku a jeho síla si nezadala s plně rozjetou lisovnou. Zaregistroval jsem, že v době jeho přednesu se vysypala jedna tabulka v okně, ale nikdo tomu nevěnoval žádnou pozornost. Všiml jsem si pouze, že na ostatních tabulkách byl již čerstvý okenní kit. Jaroslav seděl u stolu a něco si nesrozumitelně mumlal, Anežka nadávala jakési zákaznici do neplatičů, když vedle Jiřímu, muž tmavší pleti neustále opakoval: „Němám pánko němám !!!“ Všude panovala velmi stísněná atmosféra. Jak mi Janička pošeptala, „Drobeček“ se dobře vyspal a proto bude nesmírně aktivní a protivný. Trapně jsem poznamenal, že bych ho rád viděl, když se vyspí špatně. Odpovědí mi byly pouze zděšené pohledy kolegů. Velkým překvapením, bylo také obrovské množství papíru, které bylo potřeba ke zpracování všech údajů. Zdálo se mi, že snad jenom větší papírna jich mohla produkovat více. Odpoledne nás konečně svedlo dohromady se zákazníky. První naše návštěva vedla na jakési romské sídliště, což by samo o sobě nebylo nic divného. Podivné bylo to, že žádný ze zákazníků nám nedal splátku na půjčku. Dlužno dodat, že speciální systém této společnosti nutil obchodní zástupce k tomu, aby každý týden klienty navštěvovali a vybírali od nich splátky na poskytnuté půjčky. Doufal jsem, že je Janička umravní, ale jediné na co se zmohla, bylo konstatování, že za týden přijdeme znovu. Na to asi stotřicetikilogramový Rom odvětil, že jí rád opět uvidí. To opravdu neznělo příliš povzbudivé. Na moji všetečnou otázku co dál – odvětila, že jako nic! Bylo to podivné, neboť jsem se domníval, že jsem uzavřel smlouvu na mou pracovní sílu s podnikatelským subjektem, jemuž obchodní zákoník, dle kterého, alespoň dle výpisu z obchodního rejstříku podnikal, mu ukládá tvořit zisk. Takhle to, ale vypadalo spíše na Armádu spásy. Moje praxe pokračovala a já se stále více nemohl zbavit dojmu, že společnost vůbec není hodná a že její proklamace jsou liché. Chovala se tak, že chudým brala a bohatým dávala. Říkal jsem si, že do toho musím proniknout více, že to přece nemůže být tak hrozné, jak jsem to napoprvé poznal. Oh! Jak jsem se tenkrát krutě mýlil. A tak jsem se tedy, v podstatě proti své vůli, stal, u této společnosti manažerem!